Tehdy jsem si usmyslil, že vykřičím světu sdílenou naprosto jednoduchou cikánskou zkušenost. Tady je.
Na počátku byl jeden azylový dům, který poskytoval zázemí mužům bez domova. Pracoval jsem zde jako sociální pracovník a po několika letech jsem měl možnost tři roky pracovat na pozici ředitele. Dostal jsem tedy kompetence a příležitost něco změnit. V mém týmu působilo celkem 13 zaměstnanců a během jednoho měsíce došlo k zásadní obměně a tým se rozrostl o několik lidiček, a aby cikánská odpověď získala pointu, nově u nás pracovalo 6 Romů – úřady je pojmenovaly jako osoby z odlišného sociokulturního prostředí.
Měl bych ozřejmit svou motivaci: dlouhodobě reflektuji romskou situaci, zajímám se o nejrůznější studie kulturních antropologů, sociálních pracovníků a pedagogů, byl jsem dobrovolníkem u společnosti Člověk v tísni… A najednou jsem dostal kompetence a příležitost něco změnit (opakuji se záměrně). Ale samosebou, že byly potíže. Například paní uklízečka Blanka neuměla číst a psát, ale vyhoďte ji proto, když ji celých patnáct let odevšad vyhazovali – a stačilo málo: rád kreslím, tak jsem jí namaloval instrukce do plánku a smlouvu pečlivě přečetl, aby jí porozuměla. Investice se vyplatila. Blanka se stala nejlepší pracovnicí, snažila se a pořád se bála, že ji vyhodím. „Pane Honzo, konečně mi někdo věří, uklízení mě baví a ráda pomůžu.“ Během třech let, neměla den absence. „Honzo, díky za šanci, vím, že jsem to několikrát posral. Vy ze sebe nic neděláte a věřím Vám“ – vyznal se vrátný Petr. Lidé, znalí romské problematiky, se přou, kde je zakopaný pes. Romové nechtějí pracovat, hlásají jedni, a když jen tak hodíte do placu, kdybyste měl stavební firmu, kolik Romů byste zaměstnal, blekotají cosi o tom, že s Romy je to těžké. Mám cikánskou zkušenost, že nejprve je třeba rozetnout onen svazující kruh. Šmik. Dal jsem Romům příležitost. Cikánská odpověď byla jednoduchá: Díky za šanci a za důvěru – a pak to šlo.
Včera jsem šel do knihovny a potkal bývalého zaměstnance azylového domu. „Ne opravdu, vy jste dobrý člověk, já nesoudím podle toho, jak kdo vypadá ale co má tady,“ a bouchal si na hrudník. „Ne opravdu, Ivan Magor taky vypadá děsně, ale má tady“, a klepal si do hlavy. To mě potěšilo. Jen v tom azylovém domě už nepracuje – jiný pan ředitel dostal své kompetence a příležitost něco změnit. Že by se kruh opět uzavřel?