Slovo chudoba nás provází od nepaměti. Měla vždy typickou podobu a určitým způsobem se vyvíjela. V konkrétním období – mluvíme o integrující chudobě – postihovala jen malou část lidí, nebyla v žádném případě stigmatizující a svou integrující úlohu pro člověka sehrála jeho rodina. Lidé nepoznali jiný stav, chudí se narodili a chudí také zemřeli.
Mnohem závažnější podobu měla marginální chudoba, do které lidé sklouzli nezávislé na ekonomické a společenské situaci právě mnohdy v období ekonomického růstu, lidé byli stigmatizovaní a integrující úlohu zde sehrál rozvíjející se obor sociální práce. Sociální práce využila spoustu nástrojů – vězňům a lidem bez domova nabízela resocializaci, lidem se zdravotním postižením podporu a kompenzaci, nezaměstnaným edukaci a rekvalifikaci. Snahou sociálních pracovníků byla integrace do společnosti. Úplně jednoduše hovoříme o pomoci, podpoře a péči lidí znevýhodněných.
Ale ejhle! Najednou zažíváme údobí, kdy se za chudobou ohrožené označují masy lidí. Diskvalifikační chudoba ohrožuje střední vrstvu ve společnosti. A to je průšvih! Pokud jde o sociální pracovníky, mám neblahý pocit, že nám něco podstatného uniklo. Sociální práce a její reprezentanti nezaznamenali, že se změnil sociální kontext, a tak pořád resocializujeme a snažíme se o integraci lidí, kteří však nepotřebují resocializaci a integrací do dezintegrované nefungující vzájemně nepodporující společnosti jim nepomůžeme. Pokud si sociální pracovníci nepřešlápnou, budeme integrovat bez konce a sociální práce se stane sisyfovská. Pořád častěji se tak setkávám s „normálními“ lidmi (rozuměj nehendikepovanými klienty), Jejichž častou zakázkou je, abychom jim pomohli stát se opět sociálně užitečnými a sociálně uznanými. A to je velký oříšek i pro sociální práci.
Je zřejmé, že celá situace úzce souvisí se současnou ekonomickou krizí. Přiznám se otevřeně, že jsem si dal na začátku svého blogování předsevzetí, že se nebudu vyjadřovat k politickým tématům. Ale nyní se neubráním. Nejsem výrazným příznivcem sociálního státu, v jehož důsledku se rozbila rodina a tím i její primární funkce jako stabilní a základní integrující jednotky. Optimisté říkají, že pokud se oslabí a omezí sociální stát, dojde k renesanci rodiny. Tento předpoklad je podle mne lichý.
V tuto chvíli je však nejvíce zarážející, že právě v tomto období, kdy jsou lidé oslabení, kdy zažíváme sociální krachy spojené s chudobou, naši čelní představitelé naprosto nepochopitelně omezují zdroje na sociální služby, na aktivní politiku zaměstnanosti, … a svými ekonomickými rozhodnutími prohlubují problémy lidí. Proboha, kdy jindy než v krizi, by se kohoutky měly otevřít a efektivně vynaloženými zdroji podpořit právě sociální, pomáhající a ve svém důsledku stabilizující profesní segment na podporu společnosti, respektive oněch „normálních zbytečných“ lidí?
Tak to je ten můj červíček.