V roce 1402 byl Hus, mistr svobodných umění a teologie na pražské univerzitě a její rektor, po vysvěcení na kněze ustanoven správcem Betlémské kaple. Svými kázáními si rychle získal širokou a sociálně různorodou obec posluchačů. Strhával je nejen svým řečnickým uměním, kazatelským zaujetím a opravdovostí, ale především tím, že dokázal otevřeně pojmenovat současné zlořády ve společnosti a také v církvi.
Dobová situace
Poměry té doby nebyly utěšené. České království vnitřně trpělo mocenskými spory krále Václava IV. s vyšší šlechtou, která chtěla získat rozhodující vliv v zemi, i roztržkou krále s preláty, jež byla způsobena střetem mocensko-politických zájmů a neshodami v otázce vztahu k papežství – tehdy byli totiž dva papeži, jeden v Avignonu a jeden v Římě, církevní hierarchie se hlásila k Římu, král zastával neutrální stanovisko a nadto se přikláněl ke kritikům církve.
Těžké ztráty na životech i statcích přinesla Českému království ničivá epidemie moru v roce 1380. Lidé soudili, že zemi stihl boží trest za spáchané hříchy a nedodržování božího zákona. A za hlavního viníka všech běd byla považována bohatá církev, jež dala před spásou duše věřících přednost hromadění majetku a smilstvům vyplývajícím z přepychu.
Proti církevním nešvarům vystupovali již v minulosti kazatelé Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova; nápravu církevního života požadoval anglický reformátor Jan Viklef (zemřel v roce 1384). Jeho učení, církví odsouzené jako kacířské, u nás našlo velkou odezvu, především u českých mistrů na pražské univerzitě. Mezi Viklefovy články, které Hus a jeho přátelé zastávali, patřil především článek, že je proti Písmu svatému, aby preláti svaté církve měli zboží; dále článek pravící, že hříšný papež nemá moc nad věrnými křesťany, že lid obecný může pány hřešící trestat, že mniši se mají živit prací svých rukou a ne žebrotou, že všichni jsou svatokupci, kteří se modlí za jiné pro peníze.
Po vzoru Kristově
Hus vystupoval zpočátku především proti ziskuchtivosti církve a proti hříšnému životu kněží: „Kněží jsou teď vysláni, ne aby kázali, nýbrž aby si naplnili měšce, posílá je ne Ježíš, ale Mamon nebo Satan. Zaslouží si, aby viseli v pekle. Toulají se jako býkové v nečinnosti, nejsou k ničemu jinému než k porážce a pro kuchyni. Kněží břichopáskové, kteří nic nepracují v církvi, nejsou praví duchovní otcové. Jsou krkáči a peněz naháněči.“ Kněz, zdůrazňoval Hus, má být po vzoru Kristově a jeho apoštolů příkladem ostatním věřícím, neboť „je-li kazatel kuběnář a smilník či lakomec a káže proti takovým hříchům, provaz si kol hrdla váže.“
V duchu Viklefově také hlásal Hus myšlenku, že hříšné preláty nemá věřící, věrný božímu zákonu, poslouchat, ba že jim může jejich chyby vytýkat: „Je-li osadník vědomě prost smrtelného hříchu, plebán však kuběnář ve stavu smrtelného hříchu, pak je onen laik nebo babka nepoměrně důstojnější než její prelát, jež to ona je vpravdě svatá a on je pokolení zatracených.“ Zde už Hus prosazuje to, co patří době nové: svobodu svědomí, právo každého křesťana na vlastní soud a na vzepření se autoritě, která nemá mravní oprávnění.
Klatba
Dlouhou dobu kázal Hus v Betlémské kapli za podpory krále a bez větších střetů s církevní mocí. Církevní představitelé si však postupně uvědomovali, že veřejné kárání nedostatků církve, jež má tak velký ohlas ve všech vrstvách české společnosti s sebou nese nebezpečí: oslabení vlivu církve a tím i ohrožení jejich statků a moci. To nemohla církev připustit. V tom viděla nebezpečí i pro moc světskou. A tak začala podnikat proti betlémskému kazateli první varovné kroky. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, dlouho Husovi příznivě nakloněný, uvalil na něj ke konci devadesátých let 15. století klatbu, jako na stoupence Viklefových bludů a zažaloval u papeže. Ten zakázal šíření Viklefova učení a kázání mimo farní a klášterní kostely.
Z Říma předvolali Husa před papežský soud. Postavila se za něj celá betlémská obec, královna Žofie napsala list papeži, v němž se přimlouvala, aby „mistra Jana Husa, kaplana našeho věrného, zbožného a milovaného ráčil zprostiti osobního stavení pro nebezpečí hrozícímu mu od nepřátel …“ Také Hus se odvolal papeži listem, v němž psal, že byl nespravedlivě udán od odpůrců pravdy a aby ho papež zprostil od osobní účasti, neboť se vyrovnal s arcibiskupem Zbyňkem prostřednictvím krále Václava.
Proti svatokupectví
Do Říma Hus neodešel. Kázal dál, ale cestu ke smíru s církevní hierarchií si uzavřel v roce 1412. Tenkrát přišla do Čech bula papeže Jana XXIII. o křížové výpravě proti Ladislavu Neapolskému, který podporoval sesazeného papeže Řehoře VII. Každý, kdo se výpravy zúčastnil, měl dostat odpustky, které se také prodávaly, a výtěžek z nich šel na náklady křižáckého tažení. Hus vystoupil na veřejném kázání na univerzitě proti bule a prodávání odpustků jako proti hříšnému svatokupectví. Vystoupením popudil nejen papeže, ale i krále. Jednak proto, že měl z prodeje odpustků zisk, ale i proto, že se díky žalobám na Husa a jeho stoupence u papežské stolice v Římě začalo rozšiřovat, že v Čechách kvete kacířství a král mu přeje …
Na podzim roku 1412 byl nad Prahou vyhlášen interdikt, což znamenalo zákaz všch služeb božích po dobu Husovy přítomnosti ve městě. Hus z Prahy odchází na Kozí hrádek a později na Krakovec, kde kázal až do podzimu 1414.
Chci pokorně šíji sklonit
V té době svolává papež Jan XXIII. – na popud uherského a římského krále Zikmunda – koncil do Kostnice. Na něm měla být vyřešena otázka jednoty církve a jejich reforem. Zikmund vyzývá Husa, aby se koncilu zúčastnil a očistil zde jméno své i jméno Českého království od nařčení z kacířství. V dopise z 1. září 1414 Hus Zikmundovi odpověděl, že ve shodě s jeho přáním chce pokorně šíji sklonit a pod bezpečným průvodem jeho ochrany stanout před koncilem. „A nebudu se doufám bát vyznávat Krista Pána, a bude-li třeba, za jeho nejspravedlivější zákon vytrpět smrt …“
Do Kostnice
Dne 11. října se Hus v doprovodu českých pánů Václava z Dubé, Jana a Jindřicha z Chlumu, Jindřicha Lacemboka, univerzitního mistra Jana Kardinála a bakaláře Petra z Mladoňovic vydává přes Norimberk do Kostnice. V dopisech přátelům v Čechách Hus píše, že nepozoroval při cestě žádné nepřátelství, že němečtí kněží i měšťané, s nimiž se rozmlouval, ho poslouchali se zájmem. Také v Kostnici vypadalo vše z počátku nadějně … Leč Husovi nepřátelé Michal de Causis a Štěpán Páleč si pospíšili a pilně vyvěšovali veřejné žaloby proti Husovi a udávali ho papeži i kardinálům.
Žaloby ne cizích, ale vlastních lidí, vedly po třech týdnech Husova pobytu k jeho uvěznění. Čeští páni sice žádali Zikmunda, aby Husovi, kterému byl krátce před tím doručen jeho ochranný glejt, pomohl, a král se skutečně pokusil jednat s kardinály o Husově propuštění z vězení, ale kardinálové odmítli. Odmítli s tím, že kacířství Husovo ohrožuje nejen církevní, ale i světskou moc. Zikmund ustoupil. Za kacíře orodovat nechtěl, i když slib daný Husovi, že ho ochrání, tím obrátil vniveč.
Vězeňská kalvárie
Z temné smrduté kobky dominikánského kláštera, kam byl Hus uvržen, byl posléze převeden do věže hradu Gottlieben, který patřil kostnickému biskupu Otovi III. z Hachbergu. V krutém vězení Hus takřka na smrt onemocněl a strádal i duševně.
Komise kardinálů, která ho navštěvovala i v nemoci, ho nutila, aby přiznal, že vyznával Viklefovy bludy, předkládala mu nesmyslné lživé obžaloby. O svých mukách napsal Hus v jednom z dopisů přátelům v Kostnici žalozpěvné verše, v nichž vyjádřil svou naději i pokorné odevzdání:
„Z vězení vysvobodit i zavřenou
Pán může husu
i když ho nedovedla kdys
ušetřit hříšného trusu.
Žalář ji očisťuje a krotí,
ji učí též lkáti, by správně uměla znáti
jak on byl
Kristus, za viny naše
ponížen, rouhání trpěl…“
Také v dopise Pražským, Žateckým, Lounským a Plzeňským si ve verších postěžoval na krutost vězení v Gottliebenu:
„Úzký žalář, zlé lehanie, sprostnu ztravici,
okovy kruté, zubám bolenie, červenú nemoc a zimnici;
jakož celé tělo hřešilo, Boha svého hněvalo …“
Neodvolám!
Husově žádosti o veřejné slyšení bylo konečně po měsících vyhověno. Pátého, sedmého a osmého června obhajoval Hus před koncilem své učení a vyvracel žaloby proti němu vznesené, aniž se dal nepřátelstvím a spíláním prelátů zviklat. Zikmund, jenž byl osmého června přítomen, Husa nabádal, aby před svatými otci koncilu vyznal své hříchy a dal se na pokání. Hus už nyní věděl, že mu zbývá buď odvolat, anebo se nechat upálit. Neodvolal. A v „žaláři, v okovách, čekaje na smrt“ napsal ještě četné listy přátelům v Kostnici i přátelům do Čech. Nabádá v nich, aby pravdu boží, kterou kázal, drželi, aby se varovali rozepři a lstivých lidí.
„Prosím pánov,“ píše v jednom z posledních dopisů do Čech, „aby své chudině milostivě činili a právě ji zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli… Prosím mistróv, aby své žáky věrně učili, nejprve, aby Boha milovali, pro jeho chválu učili a pro prospěch obce a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvo a světské zvelebenie. Prosím studentóv, aby mistróv svých v dobrém poslouchali a následovali…“
Ráno 6. července naposled předstoupil Hus před koncil. Odmítl odvolat, načež jako zatvrzelý kacíř byl odsouzen ke ztrátě kněžského svěcení a předán světské moci k potrestání…
Petr z Mlaďoňovic píše: „A prvé než ho zapálili, přijel k němu maršálek říšský, Mistra napomínajíc, aby ještě život svouj při zdraví zachoval, aby učenie a kázánie svá odvolal a jich se odpřísáhl. A Mistr odpověděl: „Buoh mi svědek jest, že sem těch věcí, kteréžto mně falešné skrze křivé svědky připsány sú, nikdy neučinil ani nekázal. Ale první úmysl mého kázánie, učenie a psanie i jiných všech skutkov byl jest, abych toliko lidí vyvedl z hříchu. A na té pravdě, kterúž sem psal, učil a kázal z zákona Božieho a z výkladóv dnes vesele chci umřieti.“ A jeho katové ihned zapálili. Mistr zpíval a vietor se tudíž strhl a plamen jemu v tvář obrátil. A tak umlkl sám v sobě se modléše, až duši vypustil.“