Reklama
 
Blog | Honza Panocha

Kam kráčíš, speciální pedagogiko?

Na pedagogické půdě se započal další spor. Už jen označení sporujících stran účastníky konfliktu značí o jeho emocionálním náboji – na jedné straně prý stojí akademici, kteří nikdy neučili, pseudohumanisté a aktivisté a na té druhé odborní speciální pedagogové z praxe, kteří vědí, o čem mluví. O co jde?

Za všechno může jedno slovo – inkluze. Akademici, pseudohumanisté a aktivisté otevírají debatu o moderním fenoménu, který do našeho školství přináší koncept inkluzivní pedagogiky. Inkluzivní pedagogika je oborem pedagogiky, který se zabývá možnostmi optimální edukace dětí se specifickými vzdělávacími potřebami (dětí s postižením, narušením a ohrožením) v podmínkách běžných škol a školních zařízení. Zatímco do teď se pedagogové snažili o integraci žáků, kteří se museli přizpůsobovat požadavkům a podmínkám škol, inkluze naproti tomu implikuje radikální reformu školství v kurikulární oblasti, v oblasti hodnocení a vytváření skupin žáků. Jinými slovy: inkluzivní vzdělávání znamená, že jsou všechny děti ponechány v tzv. hlavním vzdělávacím proudu, je vytvářeno podnětné prostředí pro žáky i učitele a že odlišnosti a různorodosti žáků jsou předpokládány a respektovány. Celá snaha by se dala vyjádřit slovy: škola pro všechny děti.

Odborní speciální pedagogové oponují, že uvedený koncept je vadný. Dítě s postižením potřebuje specifickou pomoc a podporu a podmínky v běžných školách nikdy nemohou být takové, aby byly optimální pro rozvoj takto znevýhodněných dětí. Vzdělávací proces by se stal v běžných školách neúnosný jak pro pedagogy, tak pro žáky samotné. Úloha základních škol praktických a základních škol speciálních je naprosto nezastupitelná. Asociace speciálních pedagogů ČR přináší spoustu argumentů, jak to nebude fungovat včetně nastínění „realistické“ vyučovací hodiny od Mgr. Miloslava Pešty.

Nezlobte se, ale něco mi tu nesedí. Jednak – mezi zastánci inkluze je spousta speciálních pedagogů a dalších učitelů z běžných škol, kteří segregační vzdělávání propagované Asociací považují za nešťastné, aniž by se považovali za aktivisty a akademiky.

Reklama

Pan Mgr. Pešta píše o tom, že každý učitel ví, že zařazení postižených do běžné třídy má svá až krutá úskalí v podobě šikany, despektu a posměchu. Avšak kde jinde než ve společné třídě se intaktní děti naučí respektovat děti s postižením? Sociální kontakt, spolupráce při vyučování má za následek výrazné obohacení edukačního procesu. Svou výbavu si odnášejí do života všichni – i děti s postižením, kteří budou připraveni na to, že se jim občas někdo v dospělosti třeba na ulici vysměje.

A dále – je potřeba si uvědomit, že akceptování různorodosti a heterogenity v českých školách obsahuje kromě humánního aspektu i faktor ulehčující práci učitele běžné školy – odpadá totiž potřeba dosáhnout se všemi žáky stejného cíle, která ztěžovala práci učitelů.

Chápu, že někteří speciální pedagogové mají strach o práci. Tento strach je však zbytečný. Budou stále potřební v hlavním vzdělávacím proudu, budou posilou v běžných základních školách.

Dojde k obecnému konsenzu – akceptování filozofie inkluzivního vzdělávání v teorii i praxi?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama