Reklama
 
Blog | Honza Panocha

Normální zbyteční lidé

Čtenáře zdvořile žádám, aby si celý titulek dali do uvozovek. Ale nic výstižného mne nenapadlo a uvozovky v titulku se mi nelíbí. Ale k věci. Jedenáct roků strávených ve vztahu se sociální prací člověka poznamená. Ne že ne. V hlavě mám dlouho červíčka.

Slovo chudoba nás provází od nepaměti. Měla vždy typickou podobu a určitým způsobem se vyvíjela. V konkrétním období – mluvíme o integrující chudobě – postihovala jen malou část lidí, nebyla v žádném případě stigmatizující a svou integrující úlohu pro člověka sehrála jeho rodina. Lidé nepoznali jiný stav, chudí se narodili a chudí také zemřeli.

Mnohem závažnější podobu měla marginální chudoba, do které lidé sklouzli nezávislé na ekonomické a společenské situaci právě mnohdy v období ekonomického růstu, lidé byli stigmatizovaní a integrující úlohu zde sehrál rozvíjející se obor sociální práce. Sociální práce využila spoustu nástrojů – vězňům a lidem bez domova nabízela resocializaci, lidem se zdravotním postižením podporu a kompenzaci, nezaměstnaným edukaci a rekvalifikaci. Snahou sociálních pracovníků byla integrace do společnosti. Úplně jednoduše hovoříme o pomoci, podpoře a péči lidí znevýhodněných.

Ale ejhle! Najednou zažíváme údobí, kdy se za chudobou ohrožené označují masy lidí. Diskvalifikační chudoba ohrožuje střední vrstvu ve společnosti. A to je průšvih! Pokud jde o sociální pracovníky, mám neblahý pocit, že nám něco podstatného uniklo. Sociální práce a její reprezentanti nezaznamenali, že se změnil sociální kontext, a tak pořád resocializujeme a snažíme se o integraci lidí, kteří však nepotřebují resocializaci a integrací do dezintegrované nefungující vzájemně nepodporující společnosti jim nepomůžeme. Pokud si sociální pracovníci nepřešlápnou, budeme integrovat bez konce a sociální práce se stane sisyfovská. Pořád častěji se tak setkávám s „normálními“ lidmi (rozuměj nehendikepovanými klienty), Jejichž častou zakázkou je, abychom jim pomohli stát se opět sociálně užitečnými a sociálně uznanými. A to je velký oříšek i pro sociální práci.

Reklama

Je zřejmé, že celá situace úzce souvisí se současnou ekonomickou krizí. Přiznám se otevřeně, že jsem si dal na začátku svého blogování předsevzetí, že se nebudu vyjadřovat k politickým tématům. Ale nyní se neubráním. Nejsem výrazným příznivcem sociálního státu, v jehož důsledku se rozbila rodina a tím i její primární funkce jako stabilní a základní integrující jednotky. Optimisté říkají, že pokud se oslabí a omezí sociální stát, dojde k renesanci rodiny. Tento předpoklad je podle mne lichý.

V tuto chvíli je však nejvíce zarážející, že právě v tomto období, kdy jsou lidé oslabení, kdy zažíváme sociální krachy spojené s chudobou, naši čelní představitelé naprosto nepochopitelně omezují zdroje na sociální služby, na aktivní politiku zaměstnanosti, … a svými ekonomickými rozhodnutími prohlubují problémy lidí. Proboha, kdy jindy než v krizi, by se kohoutky měly otevřít a efektivně vynaloženými zdroji podpořit právě sociální, pomáhající a ve svém důsledku stabilizující profesní segment na podporu společnosti, respektive oněch „normálních zbytečných“ lidí?

Tak to je ten můj červíček.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama