Mě ale jeho kolo zdaleka nefascinuje tak jako jeho ohoz. Soused totiž má parádní červené botky, přilbu z Hvězdných válek, v níž jeho hlava vypadá, jako by uháněla ještě rychleji než zbytek těla, brýle proti slunci, jaké mívají piloti stíhaček, a pestrobarevný, vypasovaný lycrový trikot, v jehož případě už představivosti není ponecháno téměř nic.
Když se na něj dívám, musím se křečovitě usmívat, protože jinak bych se rozchechtal. Já totiž znám pravdu. Soused chce dělat frajera a zároveň mu jde o zmenšení velké, tlusté zadnice.
Zazvonil na mě, aby odmítl pozvání na rozlučkovou párty v naší hospodě, bude se tam totiž parádně tancovat. „Já neumím tancovat; udělal bych ze sebe šaška,“ tvrdí. Ovšemže. To mu ale nevadí, že se obléká jako druhořadý cirkusový šašek na bicyklu? Vzdaloval se na kole a já zezadu hleděl na tu jeho velkou, tlustou zadnici; vypadalo to jako dvě velké dělové koule volně se pohybující v kondomu. Z tohoto úhlu se on sám nikdy neviděl.
Na a co? Většinou nikdo nevíme, jak vypadáme zezadu, a je nám to jedno. Není to náš problém. I tak jsem se nesmál. Obdivuji jeho společenskou odvahu, s níž usiluje o vlastní zdraví, i když na veřejnosti bych za nic na světě nechtěl být přistižen takhle oblečený.
Škoda, že má tu fobii z tancování. Umím si ji ale vysvětlit. Když jsem byl poprvé v životě na tancovačce, seděl jsem u parketu. Ta složitá práce nohou mě vždycky odrazovala. Nedělej ze sebe šaška, říkal jsem si. Jedna slečna mi zřejmě četla myšlenky, protože přestala tancovat, sedla si ke mně a řekla: „Když se k tanci nepřidáš, budeš si připadat hloupě, když si zatancuješ, budeš si připadat hloupě taky. Proč teda netančit?“
A tak jsem tancoval. Proč netancovat tanec bláznů a nesmát se jako blázen a nechodit oblečený jako blázen a starat se co nejméně o to, jaký na druhé zanechávám dojem?
Horší než tučná zadnice je určitě tučná hlava.
(Inspirováno příběhem Roberta Fulghuma)